Stabilní Sýrie s vládou islamistů? Pro Egypt a další země problém (rozhovor pro LN)

Jak moc se vlastně letos změnil Blízký východ? Viděli jsme pád Asada, porážku Hizballáhu, izraelské obsazení pásma Gazy… Je to změna nevratná?

Dramatický vývoj zaznamenala letos hlavně centrální část Blízkého východu, ale zdaleka ne celý region. Za nejvýznamnější posun považuji nečekanou a bleskovou změnu režimu v Sýrii, protože ta tradičně patří mezi klíčové aktéry blízkovýchodního dění. Je ale příliš malý časový odstup na to, aby bylo tuto proměnu možné spolehlivěji vyhodnotit. Co se týká Hizballáhu, tak ten v současné době určitě poražen není. Je však výrazně oslaben, a navíc musí nyní řešit narušení své podpory od Íránu skrze syrské území. Gaza je nyní opravdu poměrně komplexně okupována Izraelem, ale to za cenu jejího přivedení k humanitární katastrofě. Navzdory tomu, že se objevují zprávy o vyjednáváních, je osud izraelských rukojmích stále nejistý a poražen není – částečně v podobném duchu jako Hizballáh – ani Hamás.

Budou se podle Tebe na Blízkém východě překreslovat hranice? Narážím tím na určité úvahy v Izraeli a také na možnou tureckou vojenskou operaci proti Kurdům.

O překreslování hranic centrálního Blízkého východu, které vychází z britsko-francouzské Sykes-Picotovy dohody z roku 1916, se mluvilo už v období Arabského jara po roce 2010. K žádné formální změně hranic de iure však nakonec nedošlo. De facto se ale vytváření „nárazníkových“, „bezpečnostních“ a dalších zón stalo pro země jako je Turecko či Izrael prakticky standardem. Nezapomínejme, že Turecko vždy umělo s Kurdy hrát dobře hru „rozděl a panuj“. Podívejme se třeba do sousedního Iráku, kde má Turecko s tamní kurdskou samosprávou čilé kontakty. Turecko tak bude nyní zřejmě potlačovat syrské kurdské síly navázané na PKK (radikální tureckou Stranu kurdských pracujících), ale je možné, že se s jinou částí syrských Kurdů dohodne. Scénářů je však více.    

Jak to dopadne se Sýrií? Je Džulání skutečně umírněný islamista a jaká je šance vybudovat skutečně demokratickou Sýrii? Nebo aspoň, že se neobnoví občanská válka?

To je pár týdnu po politické změně v Sýrii značně věštecká otázka. Navíc charakter budoucího syrského režimu není vedle islamistů v sakách jediná nejasná věc. Tou je celková stabilita země a závislosti Sýrie na jejích sousedech – hlavně na Turecku a Izraeli. Nový režim bude určitě oťukávat stále více také Írán a bude se snažit obnovit své vazby na syrské území. A ani země jako Saúdská Arábie, Egypt, Jordánsko či Emiráty nezůstanou v případě Sýrie stranou. Případná stabilizace Sýrie v režii islamistů – ať už demokratičtější či autoritativnější formou – by pro ně mohla znamenat jejich vlastní vnitropolitický problém. Proč? Protože právě tyto země se snažily během arabského jara opoziční síly zadupat do země.   

Dalším neuralgickým bodem je Izrael. Pokusí se izraelský premiér podle tebe anektovat palestinská území a je dvojstátní řešení v Izrael/Palestina definitivně mrtvé?

Netanjahuovský Izrael dává stále více najevo, že je schopen využít všech příležitostí vůči svým oslabeným rivalům. Navíc je také patrný dlouhodobý posun na izraelské politické scéně směrem k posilujícímu vlivu radikální náboženské pravice. Ministři typu Ben Gvira a Smotriče byli ještě před dekádou v Izraeli považováni za okraj politického spektra. A dnes vedou klíčová ministerstva. Pokud tak bude i nadále docházet k synergii mezi nimi a mezi sekulárními politiky typu Netanjahua, kteří touží po nekončící politické moci, bude to pro charakter izraelské politiky a demokracie obrovský problém. Anexe je z pohledu Izraele proveditelná u řídce osídlených Golanských výšin, ale daleko méně u Palestinci hustě osídlené Gazy či Západního břehu. Ukazuje se, že na tom mnoho nezmění ani posilování izraelské osadnické politiky, jejímž dlouhodobým účelem byla mimo jiné postupná proměna demografie těchto území. A odhaduji, že „dvoustátní řešení“ bude zřejmě i v budoucnu politické zaklínadlo, ale nikdo si už nebude příliš schopen představit, jak bude v praxi vypadat…      

Co bude s Hamásem – zdá se, že pořád existuje. Uzavře s ním nakonec izraelská vláda nějaký mír?

Dokud bude palestinská společnost zbídačována tak, jak se tomu například děje během probíhající vojenské operace v Gaze, tak tu nadále bude velký potenciál pro existenci Hamásu nebo jemu podobných skupin. Ty zde totiž už od 70. let systematicky sbírají podporu nejen prostřednictvím radikalismu a terorismu, ale výrazně i skrze svoji sociální politiku, kterou jsou ve spojení s akumulovaným hněvem a frustracemi části běžných Palestinců schopny přetavit ve velmi stabilní politický program.

Írán je teď oslabený, zejména akcemi Izraele. Myslíš, že se vzpamatuje a opět bude regionální mocností soupeřící s Izraelem a Saúdskou Arábií?

Írán bude muset za stávající situace určitě přehodnotit své priority a regionální strategie. I on je schopný slevit ze svých ideologických plánů a jednat pragmaticky. A mimochodem napětí mezi ním a Saúdskou Arábií už nemá zdaleka takovou úroveň eskalace, jako tomu bylo například ještě před pěti, deseti lety. Souvisí to i s jistými posuny v saúdské politice a svou roli zde sehrála i Čína, která se pro Írán a Saúdy stala z dlouhodobé perspektivy ekonomicky atraktivní.

A jak s Blízkým východem zamává Donald Trump. Bude se tam vůbec angažovat, nebo bude pokračovat v postupném faktickém odchodu USA z oblasti?

Trumpa sice můžeme soudit podle jeho prvního prezidentského období, ale zároveň stále v mnohém představuje těžko odhadnutelného hráče. Je mu obvykle přisuzován spíše izolacionistický přístup, na jehož základě se budou USA na Blízkém východě angažovat maximálně tam, kde jsou nějaké jeho osobní zájmy. To je typicky třeba Saúdská Arábie nebo Izrael. Pomůže ale Trump dosavadním kurdským spojencům zkrotit Turecko? Bude se intenzivněji angažovat v protiíránské politice? Na to dnes nezná jednoznačnou odpověď možná ani on sám.

-MČ-  

Vyšlo na Lidovkách 20. 12. 2024, tázal se Marek Hudema

Zatykač na Netanjahua a spol. (komentář)

Jeruzalém, květen 2024 (foto: Marek Čejka)

Uběhl už více než rok od 7. října 2023, kdy se nejdelší z moderních blízkovýchodních konfliktů – izraelsko-palestinský – rozhořel pro brutálním teroristickém útoku Hamásu nezvykle silně. Šlo o největší vzplanutí násilí od tzv. druhé intifády (2000-2005), která paralyzovala mírový proces, který se úspěšně rozběhl v 90. letech. Období po jejím ukončení se dostalo hlavně do režie Benjamina „Bibiho“ Netanjahua. Ten se v roce 2009 podruhé stal premiérem a od té doby vládne s krátkou přetržkou doposud. Pomiňme nyní jeho autoritativní tendence na domácí scéně, které vyvolaly v nedávné době obří protesty izraelské veřejnosti. Paralyzovaný mírový proces Netanjahuovy vlády prakticky pohřbily. S Palestinci rozehrál hru „rozděl a panuj“, u níž se domníval, že když od sebe výrazně oddělí palestinská území Západního břehu ovládané Fatahem a pásmo Gazy vedené Hamásem, oslabí to Palestince natolik, že přistoupí na jakékoliv jeho podmínky. Metodou „cukru a biče“ však také posiloval napětí mezi oběma palestinskými hnutími. S Hamásem tak čas od času válčil, ale zároveň mu z Kataru transferoval obrovské finanční částky. Hamás se však nevyvíjel podle Bibiho představ, což vyústilo právě v obrovské bezpečnostní selhání. To umožnilo masový průnik ozbrojenců z Hamásu do Izraele právě 7. října 2023, který stál životy 1200 Izraelců, převážně civilistů. 

Tvrdý izraelský odvetný zásah proti Hamásu byl za této situace očekávaný. Málokdo ale tušil, jaká mimořádně brutální bude. Za absence jakéhokoliv zásadnějšího plánu řešení budoucnosti Gazy začaly vojenské operace, jejichž důsledkem bylo plošné a disproporční ničení civilní infrastruktury doprovázené obrovskými ztrátami na životech civilního obyvatelstva – dnes již kolem 45 tisíců, mezi kterými výrazně převažují ženy a dětí, v naprosté většině civilisté. Začalo být zřejmé, že celé obyvatelstvo asi dvou a půl milionového pásma Gazy začíná být stále více vystaveno kolektivnímu trestu. Útoky izraelské armády na civilní infrastrukturu, blokáda dodávek základních potřeb, včetně jídla, vody a léků či dokonce útoky na řádně označené humanitární pracovníky, měly takový charakter, že bylo zjevné, že jsou zamýšleny jako součást bojových operací a vedou ke zbytečnému utrpení či smrti.  

Mezinárodní trestní soud (ICC) v Haagu je mezinárodní instituce pod záštitou OSN, která má jurisdikci vyšetřovat a stíhat válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a genocidu na územích států, které přistoupily k tzv. Římskému statutu. Palestina, zahrnující Západní břeh, východní Jeruzalém a Gazu, k němu přistoupila v roce 2015. I když Izrael statut nepodepsal, ICC považuje Palestinu za členský stát, a proto má jurisdikci nad zločiny spáchanými na jejím území, bez ohledu na státní příslušnost podezřelých.  

Zatykače na nejvýznamnější osobnosti na obou stranách, které nesou dle názoru soudu zodpovědnost za potenciální válečné zločiny, byly podány na základě vyšetřování podnětů z předchozích let a eskalace konfliktu po 7. říjnu 2023. V rámci svého mandátu shromáždila prokuratura ICC důkazy, včetně svědectví, satelitních snímků, videí a dalších materiálů. Na podporu svého návrhu využila také poradenství panelu nezávislých expertů v oblasti mezinárodního humanitárního a trestního práva, což mělo zajistit objektivitu a právní oporu návrhů.

Zatykač nebyl vydán pouze na izraelského premiéra Netanjahua, ale také na jeho bývalého ministra obrany Galanta a dále na několik klíčových vůdců palestinského hnutí Hamás: Sinvára a Deifa, což jsou velitelé Hamásu z Gazy přímo zodpovědní za útoky 7. října 2023, a dále pak také na jeho exilového politického vůdce Haníju.  

V mezidobí mezi návrhy na zatykače na tyto osoby Izrael zlikvidoval všechny tři palestinské vůdce (jen u Dejfa nebyla tato skutečnost jednoznačně prokázána). Když tak byly zatykače v listopadu 2024 definitivně podány, zbyla z pětice podezřelých jen dvojice Netanjahu a Gallant.

Zatykače vyvolaly velkou mezinárodní pozornost i kontroverze. Řada zemí prohlásila, že je bude respektovat. Vždyť je ostatně vydala stejná soudní instituce, která vydala zatykače na ruského prezidenta Putina či súdánského prezidenta al-Bašíra. Izraelská strana je ale jednoznačně odmítla a Netanjahu i další označili krok ICC za „antisemitský a absurdní“.

Zatykače mají řadu aspektů. Ty právní jsou zřejmé a ilustrují snahu o dosažení spravedlnosti ze strany ICC na zásadě zásady „padni komu padni“, při které si před mezinárodním právem může být rovný jak terorista, tak i demokraticky zvolený politik, který však zaštítil páchání válečných zločinů. Z praktického hlediska komplikuje vydání zatykačů mezinárodní cestování obviněných, protože by mohli být v jakémkoliv z členských států ICC zadrženi a předáni ICC. 

Jsou zde však i politické souvislosti, která mohou mít dopad na fungování samotného mezinárodního práva. Pokud členské státy potenciálně nebudou zatykače respektovat, případně si vyberou jen selektivní respektování (např. Putin ano, Netanjahu ne) může to mít obrovský dopad na kredibilitu a (ne)vynutitelnost mezinárodního práva. To je přitom založeno hlavně na dobrovolném plnění ze strany států. V éře vzestupu stále autoritativnějších populistů, kteří se více objevují i v politice západního světa – a mezinárodní závazky jsou pro ně často jen cárem papíru – nebude mít mezinárodní právo rozhodně na růžích ustláno. Jak tedy budou nakonec zatykače vynuceny (či naopak) napoví hodně o charakteru budoucího světového řádu. Ten se buď více přimkne k mezinárodním právním normám, nebo naopak k politické vůli a cílům světových politiků.

-MČ- 

V   Vyšlo v Katolickém týdeníku 51/52, 17.-30. prosinec 2024 

Komu se hodí syrský blitzkrieg?

Pád syrského režimu vedeného stranou Baas v čele s Baššárem Asadem je zásadní – a značně nečekaná a mimořádně rychlá – geopolitická změna v oblasti. V posledních měsících se Sýrie objevovala v pozornosti médií převážně jen v souvislosti s eskalací napětí mezi Íránem a Izraelem. Sýrie totiž představovala významný logistický uzel pro Írán a podporu jeho spojenců – hlavně pak Hizballáhu. Ten se v uplynulých měsících ponořil do intenzivního – a značně sebedestruktivního – konfliktu s Izraelem. Málokdo ale ve stejný čas bedlivěji sledoval dění na severu Sýrie, kde se již delší dobu v guvernorátu Idlib připravovala ofenzíva povstaleckých skupin. Ty si pak jen počkaly na správný strategický moment, kdy byli spojenci Asadova režimu výrazně oslabeni. Nešlo jen o zmiňovaný Hizballáh, ale také o Rusko a Írán, které Asadovi zachránily krk v době syrské revoluce v letech po roce 2011. Rusko je však nyní plně vytíženo boji na Ukrajině a Írán k jeho dlouhodobě komplikované ekonomické situaci přitížilo nedávné angažmá v konfliktu s Izraelem.

Tím, kdo naopak nejvíce z ofenzívy profituje, je Turecko, na které jsou povstalecké skupiny ze severu Sýrie více či méně navázány. Turecká podpora těchto arabských proxy-spojenců se datuje právě od let syrské revoluce. Spojuje v sobě více strategických zájmů erdoğanovské zahraniční politiky:

- Vytváří tlak na kurdské ozbrojené skupiny v oblasti severní Sýrie a oslabuje tak jejich vliv.

- Bleskový úspěch povstalců do jisté míry napravuje pozici Turecka v regionu, neboť jeho ambiciózní zahraničněpolitické plány během arabského jara příliš nevyšly. Dnešní bleskové vítězství tureckých proxy-spojenců na celém syrském území však výrazně posílilo celkovou tureckou geopolitickou roli v regionu centrálního Blízkého východu.

- Stávající situace má pro Turecko i jeden velmi praktický význam: Sýrie zbavená Asada vytváří reálnou možnost na návrat syrských uprchlíků, kterých je v Turecku několik miliónů a představují dlouhodobou ekonomickou i sociální zátěž.      

Turecko je tedy minimálně z krátkodobého hlediska hlavní vítěz současného syrského blitzkriegu. Mnoho Syřanů, hlavně těch co byli nuceni před asadovským režimem uprchnout, se dnes oprávněně raduje. Režim exprezidenta byl ze všech aktérů syrské občanské války jednoznačně nejrepresivnější. Budoucnost Sýrie však i po svržení Asada zůstává otázkou, protože klidnější a svobodnější vývoj země je sice jednou z odpovědí, ale zdaleka ne jedinou. Dnešní povstalecké skupiny jsou značně kontroverzním mixem protiasadovských sil nejrůznějšího charakteru od sekularistů až po radikální islamisty. Sám jejich vůdce Muhammad Al-Džaulání má svou minulost v syrské odnoži Al-Káidy jako její emír. Z amerického pohledu je dokonce definován jako „globální terorista zvláštního významu“ na jehož hlavu je vypsána odměna 10 miliónů dolarů. Na druhou stranu – nebylo by to poprvé, kdy se Američané i jiné západní země dokázali s radikálními islamisty dohodnout. Vzpomeňme si mudžáhídů v Afghánistánu 80. let, kteří tehdy – nedlouho předtím, než část z nich zformovala Al-Káidu a Tálibán – byli podporování Američany v duchu studenoválečné logiky. Je také třeba zmínit, že i sám Al-Džaulání radikálové a on sám se pokusili rebrandovat na umírněnější opozici. Zdali se stala jejich proměna reálnou, nebo jde spíš o taktizování, se Syřané velmi brzy dozvědí. Syrské obyvatelstvo také není složené jen z oponentů režimu, takže řada Syřanů má obavy z nějaké formy odplaty a může zamířit do exilu.

Co se týká izraelsko-syrských vztahů, není budoucí pozice obou aktérů nyní jasná. Zcela aktuální geopolitická změna je z pohledu Izraele pozitivní, protože výrazně narušila íránské aktivity v regionu a podporu Hizballáhu. Syrští rebelové Írán často nenávidí, nejen proto, že podporoval Asadův režim, ale v případě džihádistů hraje roli i jejich teologický odpor vůči šíitům.

Na druhou stranu domnívat se, že by si sunnitští rebelové padli do náruče s Izraelem je poměrně utopická. Pokud zůstanou tureckými spojenci i nadále, získá Erdoğan, který dnes tak často hřímá proti Izraeli, velmi silnou páku. Izrael se sice domnívá, že umí s islamisty hrát své hry – vzpomeňme třeba jen nedávné Netanjahouvo zprostředkování obrovských finančních částek pro Hamás, které hnutí proudily z Kataru. Ty měly být nástrojem Netnajahuova „rozděl a panuj“ zaměřeného proti snahám o vznik Palestinského státu. Ve stejnou dobu však už Hamásníci spřádali plány na 7. říjen 2023.

Budoucí zahraniční politika Sýrie bude nyní v prvé řadě záležet na stabilizaci vnitropolitické situace. Pokud se jí rebelům podaří dosáhnout – ať už politicky a konsenzuálně, případně násilím – tak až poté se budou více věnovat zahraniční politice. A jedním z klíčových témat pro jakoukoliv syrskou vládu je návrat strategických Golanských výšin, které obsadil Izrael v roce 1967 a později je anektoval. A těžko se lze domnívat, že by z tohoto požadavku slevil muž, jehož jméno je Al-Džaulání. To je totiž odvozeno právě od arabského názvu Golanských výšin, odkud pocházeli jeho rodiče, kteří je museli opustit právě po šestidenní válce v roce 1967.

-MČ-

Vyšlo v Deníku N, 9. 12. 2024

Jaké dopady by mohly ty aktuální události mít na Blízký Východ a co to znamená pro Osu odporu? 

Je to velká geopolitická změna. Asadův režim byl důležitou složkou tzv. Osy odporu a v jejím rámci důležitým íránským spojencem v regionu. V praxi to bude to pro Írán bude znamenat minimálně logistické problémy z hlediska zásobování Hizballáhu, které šlo přes syrské území. Další velký podporovatel toho Asadova režimu bylo Rusko, které má základny na syrském pobřeží a jejich osud je teď nejasný. 

Co znamená tento vývoj pro konflikty jako je válka na Ukrajině nebo v Izraeli?

Co se týče Ukrajiny, lze obecně říct, že zvýšená vojenská aktivita v Sýrii a nutnost chránit Asadův režim zatěžovala ruskou armádu. Pokud Rusové v Sýrii zůstanou, budou tam mít vždy dislokované jednotky, které by mohly využít jinde, tedy i na ukrajinské frontě. Budoucnost jejich přítomnosti v Sýrii je nyní nejasná.   

No, a co se týká izraelsko-palestinského konfliktu, tak tam je to do jisté míry trochu neznámá. Syrští rebelové mají dost negativní vztah k izraelskému nepříteli č. 1 Íránu hlavně proto, že podporoval Asadův režim. Na stranu druhou asi taky nebudou příliš otevření k Izraeli, byť asi za stávající situace budou primárně řešit vnitrostátní dění, nikoliv nějakou eskalaci s okolím. Pro jakoukoliv budoucí syrskou vládu ale zůstává na stole například otázka Golanských výšin, které Izrael anektoval. Z hlediska Izraele je také určitě významné omezení íránské logistiky pro Hizballáh skrz syrská území a obecně oslabení íránského vlivu v post-asadovské Sýrii.

Proč Asadovi nepomohl nikdo z jeho dřívějších spojenců, Hizballáh ani Írán či Rusko? 

Írán je dlouhodobě v poměrně komplikované situaci. Jednak ekonomicky, ale také v kontextu eskalace napětí s Izraelem a tím, jak Izraelci  v nedávných bojích narušili jeho logistické a bojové kapacity. Íránský spojenec v Libanonu – Hizballáh – bude nyní v ještě větších problémech.   

Rusko se svým spojencem Asadem v uplynulých měsících příliš spokojeno nebylo, Pro současné Rusko nebyla už priorita podpora nespolehlivého spojence Asada, ale je dnes v prvé řadě zaneprázdněno válkou na Ukrajině.  

Mluvilo se o tom, že do Sýrie míří také šíitské proasadovské milice z Iráku, jakou měly roli?

Tak ty jsou také navázány na íránský vliv v Sýrii a podporu Hizballáhu. To je stále ta stejná linie Osy odporu, na kterou jste se ptala. 

Když se přesuneme k budoucnosti Sýrie, co od rebelů očekáváte? Stojí za nimi poměrně násilná minulost. 

Na toto dnes není jednoznačná odpověď.  Jsou tu různé scénáře, od stabilizace Sýrie a nalezení konsenzu, u kterého rebelové předají moc civilní vládě.  

Opakem toho by byla konfrontace, spor mezi různými rebelskými frakcemi navzájem. Do této chvíle byly víceméně sjednocené proti Asadovu režimu. Je ale také možné, že teď začnou navzájem bojovat o moc. Velké území je také pod kontrolou Kurdů, kteří nemají s povstalci úplně dobré vztahy. V Sýrii existuje spousta konfliktních linií, které mohou oživit nedořešené konflikty občanské války. 

Když zmiňujete Kurdy, co pro ně ta situace znamená, jaké jsou jejich vztahy s rebely a jak se vůbec k té ofenzivě stavěli? 

Jak jsem zmínil, jejich vztah s rebely není nějak zvlášť dobrý. Důležité frakce rebelů jsou totiž podporované Tureckem. A Turecko je obecně proti posilování kurdské politické role v oblasti, včetně Sýrie. Může ale dojít k nějaké pragmatický dohodě, rozdělení moci a podobně, ale zároveň také mohou napjaté vztahy eskalovat do konfliktu mezi rebely a kurdskými silami. 

Politici hodně mluví také o migraci, jaký vliv by převrat mohl mít na příliv a odliv migrantů? 

Zase záleží na scénáři. Ale už teď velká část syrských uprchlíků vítá současný vývoj a řada z nich by ráda vyrazila zpátky domů. Určitě však ne všichni. Ta válka trvá dlouhou dobu a řada z nich nějakým způsobem zapustila kořeny v exilu.   

I proto je celá rebelská akce dost navázaná na turecký vliv,  protože v Turecku je největší syrská uprchlická komunita, která je dlouhodobě velkou zátěží pro tureckou ekonomiku. Velký počet syrských uprchlíků pojmulo také Jordánsko, Libanon nebo západní Evropa, například Německo. 

A dá se předpokládat, že by Sýrii naopak někdo opustil?

I to je možné, protož v Sýrii samozřejmě bylo stále i dost podporovatelů Asadova režimu. To tedy může vést k exilu tady lidí, kteří ho nějakým způsobem podporovali nebo se obávají nového syrského režimu a vlivu rebelů z různých důvodů obávají. 

-MČ-

Rozhovor vyšel na Seznam.cz 8. 12. 2024 a tázala se Magdalena Maňáková

Přehledně kontext vývoje Sýrie do dnešních dní

Myslím přehledná prezentačka, na které průběžně pracuju od r. 2011

Poslední aktualizace je z 8. 12. 2024

Dá vám kontext vývoje Sýrie od pozdní Osmanské říše, až po svržení baasistického režimu rodiny Asadů a info o syrské opozici.

Link na ni najdete zde.

Ke kontextům blízkovýchodních konfliktů

Asi půlhodinový rozhovor pro HNtelevíziu hlavně pak ke kořenům konfliktů mezi Izraelci, Palestinci a Libanonci.

Výraz odpovídá ranním hodinám, nicméně podařilo se tam zmínit alespoň pár nadčasových kontextů.

Podcast Světoví: Írán - Izrael - Hizballáh

 Po roce zase pozvánka do fajného brněnského podkástu. 

Likvidace Jahjá Sinwára

Sinwárova smrt je symbolickým bodem v současném konfliktu mezi Hamásem a Izraelem, neboť byl jednoznačným a neodiskutovatelným hlavním vůdcem Hamásu v Gaze, který nesl navíc hlavní zodpovědnost za plánování teroristického útoku ze 7. října 2023. 

Jeho role po izraelské invazi do Gazy, která začala v druhé polovině října 2023, není úplně jasná. Musel se skrývat a jeho komunikační možnosti byly v rámci postupující vojenské operace stále omezenější. Z tohoto období je o jeho činnosti jen několik stručných informací. Po likvidaci exilového vůdce Hamásu Ismáíla Haníji 31. července 2024 byl zanedlouho hlavní orgánem (šúrou) Hamásu zvolen Sinwár jako hlavní vůdce hnutí. Šlo ale opět spíše o symbolickou volbu, protože Sinwárovy možnosti byly v té době v rámci bojů ještě více omezeny. Již delší dobu se také spekulovalo, že byl při některém izraelském bombardování vážně zraněn, nebo zabit. Zpráva o jeho likvidaci během boje v severní části Rafáhu, ke kterému došlo při rutinní izraelské patrole ze 17. 10. 2024, tak se tak ve světle výše uvedeného jevila poměrně překvapivá.

Vzhledem k tomu, že se Sinwárův reálný vliv jevil v době likvidace už spíše jen symbolický, otevírá to řadu otázek nejen ohledně budoucnosti Hamásu (ten v minulosti přežil systematické likvidace ještě důležitějších vůdců, než Sinwár), pro který nemusela být likvidace Sinwára z praktického hlediska za dané situace až takovým "game-changerem".

A otázky samozřejmě zůstávají i ohledně vysoce kritizované strategie aplikované během izraelské vojenské operace v Gaze. Ta totiž zdaleka nezasahuje jen militanty a vůdce Hamásu, ale především civilní obyvatele Gazy.   

Blízký východ rok po 7. říjnu 2023

Nejvýznamnější osobnosti dění na Blízkém východě rok po 7. říjnu 2023

• Cena za politické přežití Netanjahua může být vysoká, Seznam, 7. 10. 2024 
• Síla radikálů a dvojí metr západu. Co všechno ukázal rok od 7. října?, Voxpot. 7. 10. 2024
• Blízký východ rok po 7. říjnu, Deník N, 6. 10. 2024 
• Irán aj Izrael sa obávajú čo z toho môže byť, tvrdí expert rok po útoku Hamasu, SME, 7. 10. 2024
• Rozhovor ČRo Interview plus o situaci na Blízkém východě rok po 7. říjnu 2023  7. 10. 2024
• Debata na Masarykově univerzitě (společně s J. Krausem), 7. 10. 2024 

Jaké mohou být důsledky likvidace šéfa Hizballáhu

Likvidace Hasana Nasralláha je mimořádně silným zásahem do struktur Hizballáhu. Izraelcům se ho podařilo eliminovat evidentně na základě dlouho připravované zpravodajské operace, v jejímž rámci získali Izraelci kontrolu nad pohybem nejvýznamnějších vůdců hnutí. Součástí celé akce byl zjevně i nedávný „pagerový“ útok. 

Všechny tyto operace nesporně výrazně ochromí funkčnost hnutí. S velkou pravděpodobností ho ale nezničí ani nevykoření. 

Doprovodným jevem těchto likvidací byly i mimořádně vysoké ztráty libanonských civilistů, kteří se v okamžik likvidace nacházeli nevědomě v blízkosti velitelů. Tyto civilní ztráty budou z izraelského oficiálního pohledu jistě interpretovány jako „akceptovatelné“. Ze strany Libanonců však mohou být vnímány diametrálně opačně. Důsledky tohoto vnímání můžou mít v dlouhodobějším horizontu z pohledu Izraele nezamýšlené (či nedomyšlené) dlouhodobé konsekvence v podobě radikalizace částí libanonské společnosti a přílivu nových generací členů hnutí. 

Na stranu druhou, zatímco izraelské metody likvidace radikálů děsí libanonskou společnost jako celek, samotný Hizballáh v libanonské společnosti není zdaleka tak populární jako třeba ještě před dvěma dekádami. Různé části velmi fragmentované libanonské společnosti tak mohou reagovat na smrt samotného Nasralláha různě. Řada Libanonců tak může pocítit i určitou úlevu, neboť důsledky konfliktů Hizballáhu s Izraelci nedopadaly zdaleka jen na toto hnutí, ale dotýkali se Libanonu jako celku a zathovali do konfliktu s Izraelci i ty, kteří Hizballáh nepodporovali.     

 

Co je možné srovnat s minulostí

Nebyla to první izraelská likvidace generálního tajemníka Hizballáhu. Již v únoru 1992 byl při izraelském útoku zabit v pořadí druhý generální tajemník hnutí Abbás Al-Músáví (v pořadí první generální tajemník Al-Tufajlí stále žije).

Boj vůči Izraeli je jednou z podstat hnutí, nicméně Hizballáh a jeho osobnosti se nějakým způsobem odlišují a také vyvíjejí v čase. Músáwí byl považován v kontextu hnutí spíše za pragmatičtější osobnost. Hasan Nasralláh, který ho vystřídal, se ukázal jako daleko ideologičtější, radikálnější a charismatičtější. Svou pozici upevňoval v čele hnutí mimořádně dlouhé období 32 let. V něm posílil spolupráci s íránským a syrským režimem (tomu pak významně pomohl přežít i mimořádně krvavou válku v Sýrii 2011–2020). Írán byl - společně s brutálním  charakterem izraelské vojenské okupace Jižního Libanonu - klíčovým faktorem vzniku hnutí v první polovině 80. let. Zároveň ale Nasralláh přispěl i k tomu, že se z Hizballáhu stalo autonomní libanonské hnutí a nebyl vazalem svého íránského patrona.   

Z dlouhodobého hlediska se Hizballáh pod vedením Hasana Nasralláha stal silnější a efektivnější organizací, což se ukázalo na pozdějších aktivitách hnutí, včetně účasti ve válce proti Izraeli v roce 2006 a během zmiňované přítomnosti Hizballáhu v Sýrii na podporu syrského režimu.

Většího pragmatika tak v roce 1992 vystřídal radikál Nasralláh, který byl postupem času stále nebezpečnější. A to může být i scénář po likvidaci Nasralláha. Je ale třeba brát v potaz, že technologická superiorita Izraele od počátku 90. let mimořádně vzrostla a jakýkoliv nový vůdce hnutí bude v daleko větším ohrožení, než jeho předchůdci a jejich nejbližší podřízení v uplynulých dekádách. Je tak dost dobře možné, že Hizballáh bude nyní podrobnosti o svém vedení úzkostlivě tajit, případně ho může více decentralizovat, jeho část přenést do exilu atd.  

Z bezprostředního krátkodobého hlediska vedla likvidace Nasralláhova předchůdce Músáwího k zesílení „tradičních“ raketových útoků Hizballáhu na izraelské cíle. Ty následují i nyní po likvidaci Nasralláha.

S menším či větším odstupem pak přišly po smrti Músávího krvavé útoky na izraelské civilní cíle v zahraničí. Hlavně pak dva útoky v Buenos Aires: Již v březnu 1992 došlo k útoku na izraelskou ambasádu v Argentině (29 mrtvých) a v roce 1994 pak na židovské komunitní centrum AMIA (85 mrtvých a v obou případech stovky zraněných).  

Není vyloučené, že se Hizballáh pokusí něco podobného nyní zopakovat.

Shrnutí

Likvidace nejvyššího osobnosti hnutí Hizballáhu nepochybně přinese očekavané krátkodobější důsledky v podobě systematičtější paralýzy hnutí. 

Z dlouhodobého hlediska však může přinést důsledky nezamýšlené. Současná likvidace nejvyššího velitele Hizballáhu je sice spojena i s eliminací vysokého počtu dalších vysokých a zkušených velitelů, a tedy s ještě větším omezením akceschopnosti hnutí. Ale i zde se nabízí jeden důležitý precedent. Vztahuje se k Hamásu, hnutí s do jisté míry podobnou ideologií a strukturou jako Hizballáh. Pokud se totiž podíváme na příklad izraelských likvidací nejvyšších představitelů Hamásu v průběhu druhé intifády (2000-2005), tak i tehdy byla zlikvidována celá garnitura stratégů, zakladatelů a „polních“ velitelů hnutí: kromě duchovního vůdce hnutí, charismatického šejcha Jásína, i Abdelazíz Rantísí, Saleh Šaháda a řada dalších. Po necelých dvou dekádách tu však je - v době právě před jedním rokem - evidentně zregenerovaný a mimořádně radikální Hamás, který byl schopen uskutečnit teror 7. října 2023.

Na rozdíl od Hamásu je navíc Hizballáh v mnoha ohledech dlouhodobě vůči Izraeli v daleko výhodnější pozici (geograficky, z hlediska jeho zahraniční spolupráce a její efektivity, z hlediska počtu členů atd.).

Otázka, zda bude po likvidaci velkého části svého vedení Hizballáh zničen, nebo nikoliv – přičemž z dlouhodobého hlediska se v druhém případě může z Hizballáhu stát dokonce ještě nebezpečnější protivník Izraele než doposud – tak rozhodně nezmizela ze stolu.

-MČ-

"Pagerový útok" a aktuální vývoj na frontě Izrael-Hizballáh

Izraelské údery v Libanonu během minulého týdne – jednalo se o sofistikovaný útok prostřednictvím explozí pagerů, vysílaček a proběhly i nálety na Bejrút a další místa – mimo jiné zabily další elitní velitele Hizballáhu spojené s jeho speciálními jednotkami Radwán. Po nedávné likvidaci Fuáda Šukra šlo nyní o Ibráhíma Akíla a Ahmeda Wahbiho. To vše zvýšilo riziko rozšíření konfliktu na Blízkém východě zatím na nejnebezpečnější úroveň za celý uplynulý rok. Hizballáh je nyní zahnán do situace, kdy je nucen reagovat, což zase dává možnost Izraeli uštědřit mu další těžké rány. Hizballáh sice stále vede stoupenec tvrdé linie hnutí Hasan Nasralláh. Ten však postupně v současném konfliktu přichází o všechny zkušené velitele. 

V podstatě celé mezinárodní společenství – včetně USA, ale třeba také Íránu – si nepřejí, hlavně vzhledem k vlastní vnitropolitické situaci (USA: prezidentské volby, Írán: dlouhodobě špatná ekonomická situace + těžké mezinárodní sankce) další eskalaci konfliktu. Nicméně izraelský premiér Benjamin Netanjahu právě těchto momentů využívá – do značné míry z důvodů vlastního vnitropolitického přežití – k eskalaci situace, během které by protivníkům uštědřil ještě více ponižujících úderů.       

Řada lidí na Západě se rozplývala nad sofistikovaností „pagerové“ operace Mosadu. Jednalo se skutečně o bezprecedentní akci, která byla namířena vůči dlouhodobému izraelskému nepříteli, hnutí Hizballáh. Ve skutečnosti však velmi tvrdě zasáhly i libanonské civilisty. Technické detaily byly popsány na mnoha místech. Zkusme se ale podívat na tuto a další izraelské akce v Libanonu i z jiných úhlů a také jakou roli hraje v Libanonu vlastně Hizballáh a co to vše vlastně znamená.  

Zdroj: Daily Mail

Hizballáh a Hamás - podobnosti a rozdíly 

Hizballáh je každopádně velmi tvrdý hráč - v současnosti zřejmě nejlépe vyzbrojený radikální nestátní aktér na  - kterého je určitě v mnohém možné srovnat s Hamásem, zároveň ale mezi oběma hnutími existuje množství rozdílů. Má podobnou ideologii, do určité míry strukturu. Má bojové jednotky, které se však na rozdíl od Hamásu nepotýkají jen s Izraelem, ale v nedávné době také tvrdě válčily s Islámským státem a dalšími radikálně islamistickými organizacemi v Sýrii. Má rovněž, podobně jako Hamás, civilní křídlo.

Je zde ale také řada podstatných rozdílů: Hizballáh nejsou většinově sunnitští Palestinci, ale jeho stoupenci jsou především libanonští šíité. Vznikl též v jiném kontextu – v polovině 80. let v průběhu mimořádně krvavé libanonské občanské války v reakci na izraelskou okupaci jižního Libanonu (1975–1990).

Kontext vzniku a fungování Hizballáhu

Bývalý izraelský premiér Ehud Barak, který se i války v Libanonu účastnil jako generál, to komentuje velmi sebekriticky: „Když jsme vstoupili do Libanonu, tak tam žádný Hizballáh nebyl. Šíité na jihu nás vítali rýží a květinami. Byla to naše přítomnost v Libanonu, která Hizballáh vytvořila“. Příčiny vzniku Hizballáhu byly složitější, než popisuje Barak – klíčovou roli hrál např. íránský vliv – ale je pravda, izraelská brutalita během invaze 1982 sehrála při jeho vzniku zásadní roli. Z pohledu Izraele byl tvrdý postup v Libanonu navíc i strategická chyba, protože část libanonské populace z řad křesťanů a šíitů tehdy brala Izrael jako spojence. Tuto možnost svou následnou politikou vůči Libanonu prakticky nadobro ztratil. I v dobách „míru“ si totiž dělal Izrael z Libanonu své bojiště. Časté narušení suverenity izraelskými stíhačkami, rozsáhlá špionáž, deklarovaná okupace malé části libanonského území i solidarita s osudem Palestinců, dávaly takřka permanentní záminku Hizballáhu k protiizraelským akcím. Naopak libanonská armáda je nejen v dnešním dění upozaděna a dlouhodobě se nepodílí ani na žádných protiizraelských akcích. V tomto ohledu ji pak supluje právě Hizballáh, který jako jediný čelí izraelským vojenským úderům. Tím si získává i větší popularitu mimo libanonskou šíitskou komunitu, tedy i mezi částí sunnitů, křesťanů a drúzů. I tak má ale Hizballáh v libanonské společnosti daleko větší množství oponentů než podporovatelů. Těm však nezbývá, než se s mocným „státem ve státě“ smířit.

Problematický osud Libanonu

Libanon je dvakrát menší než Izrael. Nachází se dlouhodobě v obrovských ekonomických a politických problémech, které ohrožují křehkou rovnováhu po ukončení občanské války.  Potýká se stále s důsledky izraelských bombardování a ostřelování, války v Sýrii, která do něj přivedla miliony uprchlíků, obřího výbuchu amoniaku z roku 2020, de facto zhroucení bankovního systému, korupce, sektářského politického systému, který způsobuje dlouhodobou politickou paralýzu země a řady dalších hrozeb. V tomto chaosu nahrazuje civilní křídlo Hizballáhu často pro řadu šíitů, kteří jsou tradičně nejchudší složkou libanonské společnosti, dysfunkční státní sociální systém. Velká část jeho členů se žádných bojových operací neúčastní a z hlediska mezinárodního práva nejsou tak legálním cílem. Řada lidí navázaných na civilní křídlo navíc ani vůbec nemusí být členy hnutí.  Vzpomeňme si na případ českého fotbalového trenéra, který před rokem 2015 trénoval Racing Club Bejrút. I tento klub byl pod kontrolou Hizballáhu. Kdyby tam byl i dnes, dost možná by pagery vybuchly i v jeho blízkosti.    

Explozi pagerů stále halí řada nejasností. Tato zařízení neměli u sebe totiž vysocí představitelé Hizballáhu, ale byly rozptýleny hlavně v nižších hierarchiích hnutí, často v civilním křídle. Mimořádně však zasáhly zraněními, a někdy i úmrtími, zcela náhodné civilisty na místech jako byly supermarkety či nemocnice. Kupříkladu exploze vysílačky, která proběhla o den později po výbuchu pagerů, explodovala na pohřbu dítěte, které zahynulo při výbuchu pageru o den dříve.  

Celá akce sice může působit pro člověka neznalého situace v regionu jako z pohledu Hizballáhu mega-blamáž a naopak obrovské izraelské vítězství. To však platí jen v krátkodobé rovině taktické, nikoliv strategické. Hizballáh je mezi libanonskou společností většinově nepopulární, máloco ji však sjednotilo proti Izraeli tak, jako právě tento útok. Ten je mj. experty na mezinárodní právo považován za mimořádně zákeřný a spadající pod porušení mezinárodněprávního protokolu o zakázaných konvenčních zbraních („Protokol o minách, nástražných a jiných zařízeních“), jehož smluvní stranou je také Izrael. Podle některých analytiků splňuje útok špatnou selektivností, nerespektováním principu proporcionality s plošným účinkem na civilisty kritéria tzv. státního terorismu.   

Další souvislosti "pagerového" útoku

V každém případě ale podobně bezprecedentní útoky snižují laťku toho, co je v moderních konfliktech akceptovatelné, o výrazných pár čísel níže. Představme si nyní třeba myšlení ruských stratégů: Pokud je pro Západ akceptovatelné, že takhle může proti „svým“ teroristům postupovat „největší demokracie Blízkého východu“, zařídíme se podle toho i my proti teroristům „našim“ (a mezi ně může v dnešních ruských představách hypoteticky patřit i Česko). Začnou se nyní lidé bát svých chytrých telefonů, sportovních vysílaček, notebooků a dalších zařízení? Nebo se dokonce budou obávat i těch, které patří náhodnému kolemjdoucímu či člověku, který nakupuje vedle vás v supermarketu?

"Ocelová pěst" versus "Hearts and minds"

Desetiletí zkušeností z konfliktů na Blízkém východě ukazují, že podobné akce možná vyhrávají PR bitvu a pozvednou na moment popularitu politiků, kteří za nimi stojí – v tomto případě Netanjahua. Nevyhrávají však válku. Hnutí jako Hizballáh však mají obrovskou schopnost regenerace a tvrdé údery jim z dlouhodobého hlediska přinášejí spíš mučednickou auru a popularitu. Podobně jako v Gaze, ani v Libanonu nezničí nepřátelská hnutí tvrdá síla. Na té mj. pohořela izraelská strategie v Libanonu od roku 1982. Vždyť při vší izraelské sofistikovanosti je tu po desetiletích vzájemného potýkání stále Hizballáh jako mimořádně silný a motivovaný arcinepřítel. Naopak modernější protipovstalecká strategie „Hearts and minds“ usiluje o získání důvěry a loajality civilního obyvatelstva za minimalizace násilí a prostřednictvím zlepšení jeho životních podmínek. To pak postupně izoluje a marginalizuje militanty. Tato strategie je samozřejmě pracnější, ale například její využití při řešení vleklého konfliktu v Severním Irsku zafungovalo.   

Dnes se ale zdá, že protiválečná písnička izraelského rockera Zeeva Tene „Každý den jsem bombardoval Bejrút“, bude obrazně znít v uších těžce zkoušených Libanonců ještě hodně dlouho.  

-MČ-                                           

22. 9. 2024

Hrozí na Blízkém východě velká válka?

O víkendu došlo k dalšímu ostřelování mezi Izraelem a libanonským hnutím Hizballáh. Ten navíc útok označil za „počátek odvety“ za zabití svého vysoce postaveného činitele. Jak velká je podle vás nyní šance, že dojde k eskalaci tohoto konfliktu a vypukne regulérní válka mezi Izraelem a Libanonem? 

Potenciálních scénářů vývoje je víc, ale mám za to, že je to stále pokračování téže hry mezi Izraelem na straně jedné a Íránem s Hizballáhem (který mj. často jedná autonomně a bez povelů z Íránu) na straně druhé, která začala nedlouho po 7. říjnu 2023. To znamená že se tito aktéři spíše testují, co si mohou vůči druhé straně dovolit, ale nechtějí velkou konvenční válku. Někdy přitvrzují - to jsme viděli teď o víkendu - jindy deeskalují. Pokud by vývoj měl skutečně přerůst ve válku, zřejmě by k tomu došlo. Jenže pro všechny znepřátelené strany je to současné různě intenzivní vzájemné "okopávání" z různých důvodů výhodnější než otevřený střet. 

Úder na Izrael dlouhodobě slibuje také Írán. Proč k němu prozatím nedošlo? 

Íránské možnosti jsou oproti izraelským, které mají navíc přímou podporu USA a nepřímou od některých arabských zemí, dost omezené. Írán si to dobře uvědomuje, že pokud by k otevřenějšímu konfliktu s Izraelem došlo, bude tahat za výrazně kratší část lana. Také íránská ekonomika je na tom dlouhodobě špatně a válka by to ještě zhoršila. Ale ani izraelské možnosti boje proti Íránu nejsou - mj. vzhledem ke geografické vzdálenosti - vůbec jednoduché.    

Konfliktu by mohlo předejít uzavření příměří v Pásmu Gazy. Jak moc je reálné, že se příměří dočkáme v nejbližších týdnech? Proč se z vašeho pohledu stále nedaří příměří dojednat, přestože na něm mají zájem všechny zúčastněné strany? 

Popravdě si nejsem nadějemi na nějaké blízké a funkční příměří vůbec jistý. Zde se jako velký problém jeví Netanjahu, kterému pokračování konfrontace s nepřáteli prodlužuje jeho vlastní politické přežití. Naposledy to bylo dobře vidět na likvidaci Haníji z diplomatičtějšího křídla Hamásu. No a na místo Haníji pak nastoupil radikál par excellence Sinvár, který je navíc zodpovědný za teroristické útoky ze 7. října... Budeme si myslet, že je to lepší partner pro vyjednávání a že takovýto vývoj Netanjahu netušil..???  

Pokud by opravdu vypukla rozsáhlejší válka mezi Izraelem, Libanonem a Íránem - co by to pro daný region znamenalo? Jak by to dolehlo na Izrael politicky a ekonomicky? Posílilo by to pozici premiéra Benjamina Netanjahua? Co by to znamenalo pro Evropu?

Já se domnívám - a také doufám - že v dohledné době spíše nevypukne. Ale jak jsem zmiňoval, scénářů je více. A velká válka na Blízkém východě by nebyla konečném důsledku výhrou pro nikoho z toho, koho zmiňujete. 

Může případná eskalace konfliktu na Blízkém východě ovlivnit i další geopolitické události jako je např. válka na Ukrajině nebo prezidentské volby v USA?

Tak v dnešním globalizovaném světě se samozřejmě i oddělená dění prolínají daleko více, než dříve. Takže ano, ale jen v míře omezené.   

Odpovědi byly použity v článku v deníku E15, 30. 8. 2024

Pro kontext izraelsko-íránských vztahů a napětí mrknětě na:

Co může znamenat likvidace exilového šéfa Hamásu?

Když se díváme na dnešní likvidaci exilového vůdce Hamásu Ismáíla Haníji z hlediska úplně obecného, je možno na ní nahlížet optikou výrazného úspěchu Izraele v oslabení Hamásu, protože šlo o nejvyššího exilového představitele hnutí s velkou zodpovědností za jeho činnost. 

Jenže pak se nabízejí i pohledy z hlediska celkové dynamiky konfliktu v Gaze:  

Z dlouhodobé perspektivy byl Haníja chápan - a dlouho i ze strany Izraele - jako pragmatičtější tvář Hamásu. Nejen že měl v Kataru sídlící Haníja už delší dobu napjatý vztah s Jahjá Sinwárem, hlavním vůdcem Hamásu v Gaze, což byl také hlavní architekt útoků ze 7. říjnu 2023. Haníja se stal také v období po teroristickém útoku důležitou osobností v jednáních o příměří a výměně izraelských rukojmích. Likvidace Haníji tak posílí pozici daleko destruktivnějšího Sinwárova křídla - a to prodlouží konflikt v Gaze. A to je možná nejdůležitější - protože právě prodlužování konfliktu napomůže Netanjahuovi udržet se déle u moci.  

Jakýkoliv vůdce Hamásu - včetně celé generace duchovních vůdců, politických leaderů i polních velitelů, kterou Izrael už dříve zlikvidoval - byl vždy nahraditelný. To bude platit i u Haníji - a případně i u Sinwára a dalších, pokud je Izrael zlikviduje v budoucnu. Navíc to sebou nese zmiňovaný efekt posílení "hardline" křídla Hamásu, se kterým lze stěží jednat. A to je evidentně součástí zmiňované Netanjahuovy strategie oslabování možnosti vyřešit konflikt v Gaze diplomacií.  

Izrael nyní ukázal (o čemž se mj. přesvědčilo před pár dny i hnutí Hizballáh), že má stále kapacitu provádět efektivně tzv."targeted killings" vybraných důležitých vůdců nepřátelských organizací či států. Jakkoliv má i tato strategie řadu velmi sporných momentů, jeví se daleko efektivnější než plošné ničení Gazy doprovázené ohromnými civilními ztrátami a utrpením. Určitě je pak na místě otázka, proč Izrael nepoužil "targeted killings" mnohem dříve - a namísto toho raději obrátil velkou část Gazy v hromadu trosek, kde - i jen čistě z izraelského pohledu - bude řada z přeživších daleko snadnějším cílem pro budoucí radikalizaci.

Zde možno sledovat přednáškový seriál o vývoji hnutí Hamás.

Hizballáh a raketový útok na Golanských výšinách

Dotazy do rozhovoru pro LN, 30. 7. 2024

Jaká je nyní role Hizballáhu v konfliktu mezi Izraelem a Hamásem?

Hizballáh je komplexní libanonské šíitské hnutí, přičemž klíčovou součástí jeho politiky je už od poloviny 80. let profilace na konfliktu vůči Izraeli. I Hizballáh má různé fáze vývoje, ale kontext současného konfliktu v Gaze výrazně využil k vyostření vztahů s Izraelem. Vzhledem k tomu, že nejde o palestinské hnutí, dost bych jeho aktivity - podobně jako u jemenských Húsíjů - odděloval od pozic Palestinců. Jedna věc je propaganda Hizballáhu, druhá věc pak zájmy, motivace a vnější podpora jeho i jemu podobných aktérů.   

Je podle vás pravděpodobná přímá válka Izrael vs Hizballáh v rozsahu jako s Hamásem? To by bylo možné?

Při případné pozemní operaci na půdě Libanonu se Izrael ocitá na značně odlišném válčišti než v Gaze - a to jak z hlediska charakteru symetrie konfliktu, tak i geograficky a geopoliticky. O tom se ostatně Izrael už vícekrát přesvědčil, a nakonec se vždy z Libanonu stáhl. Takže při tom nejtvrdším scénáři vývoje bych očekával něco ve smyslu izraelských odvet z roku 2006, založených na leteckých/raketových útocích. I takový konflikt byl brutální, ale ne tolik jako ten pozemní z roku 1982.  

Symbol drúzů na jednom
z domů ve vesnici Madždal Šams
(foto MČ) 

Je neobvyklé, že pravděpodobný viník Hizballáh útok popírá? Proč to dělá? 

Jedno z vysvětlení je, že se Hizballáh může pokoušet zakrýt blamáž, protože se trefil tak trochu lidí ze spojeneckého režimu. Drúzská vesnice Madždal Šams totiž leží na Izraelem okupovaných Golanských výšinách a řada z jejích obyvatel si ponechala syrské občanství. Příliš se tak nemluví o reakci syrského režimu a zda-li ho to motivuje jeho spojenci Hiballáhu vyčinit. Že se rakety - zvláště ty neřízené, jako byla právě ta co dopadla v Madždal Šams - často netrefí do zamýšlených cílů, je velmi časté. U izraelských raket v Gaze můžeme podobné důsledky vidět dokonce u řady střel řízených...      

Jaká je role drúzů v izraelské společnosti? Je rozdíl, když raketa trefí přímo židy nebo drúzy?

Náboženská tradice drúzských komunit nařizuje být loajální státu na jehož území žijí. To je také důvod proč většina z drúzů přímo na izraelském území židovskému státu loajální a řada z nich nastupuje i k izraelským ozbrojeným složkám. Jenže vesnice Madždal Šams leží na okupovaném syrském území a řada z jeho obyvatel zůstává loajální Sýrii. 

Obecně když konflikt konflikt zasáhne arabsky mluvící obyvatele Izraele (kam patří i drúzové), většinou si izraelská propaganda nenechá uniknout příležitost zdůraznit ve stylu: "barbarskost protivníka je taková, že jedná bez ohledu na životy vlastních lidí".       

Golanské výšiny a vesnice Madždal Šams

Hlava XXII. v Gaze

Více než půl roku od začátku války v Gaze nejsou stále na obzoru nějaké jasnější scénáře vývoje, které nastanou, až válka skončí. Takovouto situaci na sklonku roku 2023 málokdo předpokládal. Rozlohou velmi malý a pravidelně geometricky tvarovaný region Gazy, který má pouhých 365 km2 (Praha má 496 km2), a není navíc geograficky nijak komplikovaný, protože se jedná o písčitou nížinu na březích Středozemního moře. Ze začátku se tedy zdálo, že se bude jednat o několikadenní, maximálně několikatýdenní, záležitost. Přesto se jedna z technologicky nejvyspělejších armád světa dostala do problémů. Pásmo Gazy sice postupně obsadila od severu až ke městu Rafah, které se rozkládá na obou stranách hranice pásma Gazy a Egypta, ale že by byl Hamás u konce s dechem, zatím není vůbec zřetelné. Hamás odpaluje čas od času salvy raket na Izrael – někdy i z míst, která byla už „vyčištěna“ izraelskou armádou. Podobně tak i nejvyšší vůdcové militantních operací Hamásu stále unikají a jsou zřejmě ukryti někde ve stovky kilometrů dlouhém labyrintu chodeb a tunelů pod písčitým povrchem Gazy.  

V ulicích Jeruzaléma (červen 2024)

Míra destrukce, která tuto vojenskou operaci provází, je obrovská. Teroristický útok Hamásu ze 7. října 2023 způsobil bezprecedentní utrpení Izraelců a solidaritu velké části světa. Mnoho aspektů charakteru izraelské vojenské operace v Gaze, která se naplno rozjela na konci loňského října však přineslo nekončící bolest zase pro Palestince z Gazy. K nim se tak výrazná část solidarity světa přesunula. 

Izraelská armáda se v Gaze uchýlila k vojenské doktríně „Dahíja“, používané v asymetrických konfliktech s nestátními ozbrojenými aktéry typu Hamásu či libanonského Hizballáhu. Při ní jsou často komplexně – a bez ohledu na obrovské civilní ztráty – ničeny i civilní cíle, které jsou či mají potenciál být využívány nepřítelem. Autorem pojmu samotného označení vojenské doktríny je izraelský generál Gadi Eizenkot, který byl až do poloviny června 2024 členem izraelského válečného kabinetu. Název byl inspirován jménem bejrútské čtvrti Dahíja, která byla v roce 2006 v odvetném útoku proti Hizballáhu těžce poškozena izraelským bombardováním. Využívání podobných metod asymetrického válčení Izraelem, spojených s ničením civilní infrastruktury, jde však mnohem hlouběji do historie – viz například izraelská strategie během války v Libanonu v roce 1982. A hlubší původ izraelských vojenských a protipovstaleckých postupů je možné vysledovat dokonce i v tvrdých protiteroristických operacích Britů během existence mandátu Palestina (1923–1948). Tyto strategie se obvykle ukázala úspěšné jen z krátkodobého hlediska. Dlouhodobě se však proti jejich proponentům obracely: Britové opouštěli v roce 1948 mandát s velmi pošramocenou pověstí nejen u Arabů, ale i u Židů. A tvrdé izraelské angažmá v Libanonu v roce 1982 ochránilo severní hranici Izraele jen nakrátko. Navíc přispělo ke vzniku Hizballáhu.   

Využívání civilních infrastruktur je jednou z taktik Hamásu, která dává Izraeli záminku k aplikaci „Dahíje“. Přitom obě strany své strategie navzájem dobře znají a jsou schopné jich velmi dobře využít k mobilizaci vlastní i vysvětlit ji svým podporovatelům. Izrael navíc operuje s faktem, že v dnešní Gaze není vždy jasná hranice mezi tím, kdo je pouhý civilista a kdo už má vazby na Hamás. Podobně tak Izrael kalkuluje s faktem, že Hamás může využívat v terorismu a bojích i některé dospívající děti. Vzniká tak cyklický kruh mimořádně destruktivního násilí, přičemž oběťmi této „Hlavy 22“ jsou nyní už několik měsíců hlavně civilisté v Gaze. Ti představují – ať jde prakticky o jakoukoliv definici bojovníka Hamásu – většinu z dnes už více než 37 000 mrtvých. Zatímco ozbrojenci Hamásu jsou v médiích prakticky neviditelní, PR Izraele a jeho armády nesmírně utrpělo třeba už jen příspěvky, které někteří izraelští vojáci v Gaze zveřejňují na svých sociální sítích.  

Ozbrojené křídlo Hamásu je více než půl roku trvající vojenskou operací v mnoha ohledech oslabeno, ale jeho fragmenty projevují neutuchající vůli bojovat a nevzdat se. To v očích premiéra Benjamina „Bibi“ Netanjahua a izraelské armády tak stále vytváří důvod pro pokračování v kontroverzní vojenské strategii. Přesto však nemá izraelský premiér bianco šek na její neomezené prodlužování. Izraelský válečný kabinet se totiž v polovině letošního června rozpadl, poté, co z něj odešli Benny Ganc a zmiňovaný generál Eizenkot. Oba reprezentovali ve válečném kabinetu opoziční alianci Národní jednota vedenou právě Gancem. Ten dal Netanjahuovi nedávno ultimátum, které určil na letošní 8. červen, jako hranici dokdy musí „Bibi“ podpořit Gancův šestibodový strategický plán: 

1. Dosáhnout návratu izraelských rukojmích vězněných Hamásem. 

2. Zásadně omezit nadvládu Hamásu nad Gazou, demilitarizovat ji a získat nad teritoriem izraelskou bezpečnostní kontrolu.

3. Vytvořit mezinárodní civilní mechanismus správy Gazy, včetně amerických, evropských, arabských a palestinských prvků, které by sloužily jako základ pro budoucí alternativu, kterou nebude ani Hamás a palestinský prezident Abbás.  

4. Navrátit obyvatelstvo severního Izraele (ohroženého konfliktem s Hizballáhem) do jeho domovů do 1. září 2024 a zajistit situaci v regionu západního Negevu sousedícím s Gazou (Poznámka: severní hranice Izraele a posílený konflikt s Hizballáhem je dalším velmi napjatým bodem dnešního dění).  

5. Pokročit v normalizaci se Saúdskou Arábií jako součástí procesu vytvoření aliancí proti Íránu a jeho spojencům.

6. Přijmout rámec pro vojenskou službu pro všechny (tady hlavně ultraortodoxních) Izraelců.

Bylo celkem zjevné, že pro Netanjahua nebude splnění tohoto plánu realistické. Přesto celkem přehledně vymezuje, jaké jsou základní požadavky jádra izraelské opozice, což může determinovat k čemu může teoreticky dojít, pokud by „Bibi“ z nějakého důvodu o svoji politickou moc přišel. Ten se jí však dlouhodobě a tvrdošíjně – a nutno říci, velmi úspěšně – drží. K tomu, aby uspěl však musí vybalancovávat i stranu svého kabinetu, na které sedí ultrapravicoví ministři reprezentující nejtvrdší jádro izraelských osadníků. Jedná se hlavně o Itamara Ben Gvira a Becalela Smotriče. Ti se po Gancově odchodu z válečného kabinetu dožadovali zahájení politiky obnovení osadnické činnosti v Gaze i přímo vlastního vstupu do válečného kabinetu. Zde pro upřesnění doplňuji, že šlo prakticky jen o šestičlenný orgán ustavený ve specifickém válečném stavu. Tyto požadavky byly i pro Netanjahua přes čáru, takže na tlak ultrapravicových ministrů zareagoval jeho poněkud šalamounským rozpuštěním. 

Vnitropolitická izraelská situace se tak prakticky vrátila do politických kolejí před 7. říjnem, kdy byl Ganc předsedou izraelské opozice. Zároveň je zjevné, že válečný kabinet bude i nadále fungovat, avšak spíš neformálně – což v praxi znamená, že bude založen hlavně na komunikaci mezi Netanjahuem, ministrem obrany Joavem Gallantem z Likudu (který má však s premiérem dlouhodobě komplikovaný politický vztah), ministrem strategického plánování Ronem Dermerem z Likudu a Arje Dérim, hlavní osobností vládní strany Šas (byť Déri stojí kvůli korupčnímu skandálu mimo vládu). Konzultovat však už Bibi nebude ani Gance ani Eizenkota, ale zřejmě ani extremistické ministry. Jejich podpora však zůstává klíčová pro politické vážky Netanjahuova přežití v čele vlády, kdy právě oni představují potřebné hlasy v Knesetu, která „Bibimu“ zaručují nadpoloviční podporu poslanců. Toho jsou si dobře vědomi. Zároveň jde ale i o jistou hru, ve které i Ben Gvir dobře ví, že pokud by Bibiho vládě svým odchodem podrazil nohy, zřejmě už nikdy by nebyl do žádné vládní koalice přizván. A Netanjahu naopak ví, k jaké hranici až může zajít, aby si „bengvirovce“ přespříliš neznepřátelil. Jde tedy o symbiózu, která nejradikálnější pravicovou vládu v izraelské historii může udržet ještě nějaký čas u moci.   

Ben Gvir - záchranný pás Netanjahua
(billboard v Tel-Avivu, červen 2024)

Katastrofa způsobená válkou v Gaze je komplexní na mnoha úrovních, přičemž židovské Izraelce dnes nejvíce tíží osud unesených a zároveň i stále zvětšující se počet padlých vojáků (od 7. října 2023 jich přišlo o život více než 750). Ostatně jde dnes už o druhou nejdelší válku v izraelské historii (tou první je stále válka za nezávislost z let 1948-49). Protesty izraelské veřejnosti proti vládě se tak postupně svou intenzitou vracejí k období před 7. říjnem 2023. Tehdy probíhaly mohutné protivládní demonstrace, které však nesouvisely s Gazou ani jiným konfliktem s Palestinci, ale s Netanjahuovou antidemokratickou soudní reformou. 

Minulý týden jsem se vrátil z Jeruzaléma a zaznamenal jsem mj., že požadavky na návrat unesených jsou v dnešním Izraeli všudypřítomné, a to ať už více oficiálními postery, tak i řadou různých neformálních graffiti, nápisů a po domácky zhotovených plakátů. Zároveň je však mezi většinou židovských Izraelců cítit odtrženost od osudu Palestinců a utrpení prostých lidí v Gaze. Například ve Východním Jeruzalémě, kde žijí velké arabské komunity obyvatel, si zdejší lidé podobným způsobem oběti z Gazy připomínat nemohou.  Ze strany izraelských úřadů by jim totiž hrozily problémy. 

Bez ukončení utrpení Gazanů a zároveň vytvoření reálných perspektiv pro ně však Hamás zřejmě nikdy zničen a poražen nebude. „Nezničitelnost“ tohoto extremistického hnutí je dána do značné míry právě dlouhodobě špatnou izraelskou politikou vůči Gaze, a aktuálněji pak formou probíhající vojenské operace. Hamás dobře ví, jak má různých podob útlaku vlastního obyvatelstva využívat. Pokud se tedy izraelská strategie vůči Gaze v budoucnu zásadně nezmění, militanty Hamásu možná na čas tvrdá vojenská operace oslabí, ale „zmizí“ jen zdánlivě. Na základě děsivých zkušeností ze současné války je zde totiž více než kdy dříve možnost, že část současné generace nezletilých z Gazy může být zárodkem další generace radikálů. 

Sama společnost Gazy musí pracovat na své proměně, ale nesmíme zapomínat, že jsme stále v prostředí asymetrického konfliktu. A při jejich řešení je vždy o něco důležitější přístup té silnější strany. Izrael by tak měl po válce svůj přístup ke Gaze zásadně změnit. Avšak nikoliv v rovině větších represí a další a sofistikovanější izolace Gazy – ale věcně v tom smyslu, aby přispěl k deeskalaci a deradikalizaci Gazy. Pokračování ve starých chybách by totiž přineslo jen další rovinu „nekonečnosti“ izraelsko-palestinského konfliktu.   

-MČ-  

Redakčně zkrácený text vyšel v Deníku N, 20. 6. 2024

Izrael a Írán

V aktuální blízkovychodňárské illuminační přednášce si trošku posvítíme nejen na napjatou současnost, ale i vývoj vztahů mezi zeměmi, jejichž vlajky vlají v sídle OSN proklatě blízko vedle sebe. 

Do přednášky jsem se pokusil citlivě inkorporovati i pár osobních vzpomínek na setkání s íránskými židy a několik zajímavých fotic z cest, které se týkají právě íránsko-izraelských vztahů a íránské židovské komunity.   

Izrael vs. Írán (rozhovor)

Izrael začátkem dubna zaútočil na íránské velvyslanectví v Damašku, o víkendu Teherán útok opětoval vypálením stovky raket a dronů na Izrael, kam nakonec díky protivzdušné obraně a pomoci spojenců dopadlo jen procento z nich. Jak události hodnotíte?  

Celé to s nadsázkou působí jako taková dost brutální pokerová partie dvou na smrt znepřátelených blízkovýchodních kovbojů. Na první pohled mohou vypadat srovnatelně silní, ten v modrobílém klobouku má však poslední model amerických koltů. Ten s turbanem na hlavě naopak jen jejich značně zastaralé verze..

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu vždy když mu teklo do bot, což se dělo v uplynulých letech často, tak vytáhl svoji oblíbenou íránskou kartu. Ještě před pár dny průběh Netanjahuovy operace v Gaze, kde Izrael bojuje s palestinským hnutím Hamás, postupně obracel velkou část světa proti němu a dostával Izrael do izolace. Íránská karta mu však pomohla změnit situaci, protože íránský režim je nejn Západem mnohem déle a důsledněji považován za „křiváka“. Netanjahu přezdívaný Bibi v tomto případě vytasil poměrně silnou pokerovou postupku, protože nezaútočil jen na nějakého íránského spojence, ale přímo na íránskou suverenitu, když vojensky napadl íránskou diplomatickou misi v Damašku. Na druhou stranu, ani Írán v minulosti zdaleka ne vždy ctil diplomatická pravidla (viz útok na izraelskou ambasádu v Buenos Aires v r. 1992 či na americkou ambasádu v Teheránu v roce 1979). Rovněž ze syrského území systematicky podporuje Hizballáh – ostře protiizraelské libanonské hnutí a zároveň klíčového íránského spojence v oblasti.  

Bibi rovněž otestoval, kam může v očích mezinárodního společenství – a hlavně pak USA – zajít. Vidí, že mu Bidenova slabost zatím umožňuje dělat si téměř cokoliv. Pokud by vládl Donald Trump, slovo „téměř“ by nejspíš úplně vypadlo. 

Vymykal se něčím nynější střet z historického hlediska vztahů mezi oběma státy? 

Ano. V minulosti Izrael likvidoval některé „menší ryby“, ale nikdy nezabíjel tak vysoké íránské představitele, navíc na íránském výsostném území. A naopak Írán nikdy Izrael nenapadl přímo, navíc tak demonstrativní silou, jako byly stovky dronů a raket. Je asi pravda, že íránský režim měl při zahájení útoku na Izrael zřejmě vyšší ambice. Zároveň však tušil, že jej nějak zásadně neohrozí. Celá odvetná vojenská akce tak měla nakonec spíš charakter obřího a hrozivého, ale v konečném důsledku vcelku neškodného, demonstrativního ohňostroje. 

Íránský odvetný vzdušný útok ale přinesl řadu poznatků. Vždyť třeba o Jordánsku, které íránské drony vehementně sestřelovalo, se už delší dobu jako o spojenci Izraele nemluvilo. V minulosti byly vztahy mezi oběma vládami někdy intenzivní, avšak zdálo se, že tyto časy jsou pryč. Zároveň mají teď Izrael i Írán lepší představu, jak je vzájemný přímý konflikt obtížný. Izrael také může využít nových zkušeností i k případné vojenské odpovědi proti Íránu. Jeho útok na íránské území by byl nejspíš úspěšnější. Už třeba jen s ohledem na to, že Íránu by zřejmě – na rozdíl od Izraele – žádné zahraniční vzdušné síly nepomohly. Útok rovněž otestoval izraelskou obranu a americkou reakci. Ta jednoznačně podpořila izraelskou defenzivu, ale do další konfrontace s Íránem jít nechce. To je pro Bibiho důležité zjištění a pokud bude případná izraelská odpověď Íránu jen omezená, nebo k ní vůbec nedojde, bude to právě intenzivním americkým tlakem.   

Jak události hodnotí izraelská veřejnost a jak ovlivňují pozici premiéra Netanjahua? 

Málokdo se raduje, pokud mu na hlavu směřují stovky dronů a raket. Netanjahuovi může úspěšná obrana na domácím poli nakrátko pomoci, ale zároveň mnoho Izraelců tuší, že íránská karta se dnes hraje do značné míry i pro prodloužení premiérova politického přežití.    

Jak už jsem ale uvedl, eskalace izraelsko-íránského napětí v současné situaci rozhodně daleko více vyhovuje Netanjahuovi, než Íráncům. V asymetrické konfrontaci s Palestinci si při současném vývoji situace v Gaze přízeň světa věru nezískal. V daleko symetričtější konfrontaci s Íránem, což je hráč úplně jiného kalibru než hnutí Hamás, však může své image mírně zlepšit – a hlavně pak odvrátit tvář světa od dění v Gaze.    

Co události znamenají právě pro válku mezi Izraelem a hnutím Hamás v Pásmu Gazy? 

Již zmiňovaný odklon od světové pozornosti na humanitární situace v pásmu Gazy. A ten Netanjahu potřebuje, pokud chce nadále pokračovat v mimořádně brutální vojenské taktice v Gaze uplatňované. Íránská karta mu také pomůže získat určitý další čas. Dlouhodobější otevřená konfrontace s Íránem mu totiž může pomoci přečkat v premiérském úřadu do doby, kdy do amerického prezidentského křesla může znovu zasednout Donald Trump. A ten by mu nejen že povolil – dnes ne až tak utažené – uzdy, ale možná by mu je zcela sňal. 

Rozhovor s MČ vedl Luboš Jirsa. 

Rozhovor vyšel ve zkrácené verzi v Lidových novinách 17. 3. 2024 a též s redakčním názvem.

Souhrn publikací, podcastů etc. Marka Čejky o dění v izraelsko-palestinském konfliktu a na Blízkém východě po 7. říjnu 2023

Rozhlasové pořady:

• Jak to bylo s Izraelem a Palestinou: Po stopách nenávisti na Blízkém východě, Český rozhlas, Český rozhlas, Pořad "Vinohradská 12", 13. 10. 2023 (zároveň šlo o nejposlouchanější epizodu "Vinohradská 12" v roce 2023) 
• Politolog Čejka: Zbídačování arabského obyvatelstva v Pásmu Gazy povede k další radikalizaci Hamásu, Český rozhlas 2, Pořad "Jak to vidí...", 25.10.2023
• Politolog Čejka: Hamás v sobě spojuje palestinský nacionalismus a radikální islamismus, Český rozhlas Radio Wave, Pořad „Hergot“, 27. 11. 2023
• Politolog Čejka: Nejdřív bianco šek, teď zděšení. USA cítí spoluzodpovědnost za konání Izraele, Český rozhlas 2, Pořad "Jak to vidí...", 7. 3. 2024
• Írán nechce konflikt eskalovat. K upevnění postavení by potřeboval jaderné zbraně, říká politolog Čejka, Český rozhlas+, 19. 4. 2024
• Potupa nejen pro íránský režim, ale i pro zahraniční politiku USA, hodnotí atentát na Haníju expert Čejka, 1. 8. 2024, ČRo+ 
• Zatiší s Ondřejem Formánkem, Rádio 1, 4. 12. 2024
• Aktuální situace v Sýrii v rámci pořadu "Jak to vidí", ČRo 2, 11. 12. 2024

Komentáře v TV:

• O situaci po likvidaci šéfa Hamásu Haníji, 1. 8. 2024, ČT24
• Komentář ke zostřené situaci na Golanských výšinách, 29.7. 2024, ČT24 
• Komentáře pro ČT24 a TV Nova k situaci na Blízkém východě (říjen a listopad 2023, květen a září 2024)
• Komentáře pro ČT24 (Newsroom24, 15. 12. 2024) a TV Nova (8. 12., 9. 12. Televizní noviny) k situaci Sýrii

Podcasty:

• Světoví, 29. 10. 2023, (v březnu 2024 více než 100 tisíc shlédnutí)
• Podcast pro Deník N, 11. 10. 2023
• MUsíme to vědět!, č. 14 (Podcast Masarykovy univerzity), 3. 11. 2023, v březnu 2024 (více než 17 tisíc shlédnutí)
• Podcast pro iHNed, 8. 11. 2023
• O vývoji a současnosti extremismu v izraelsko-palestinském konfliktu (Podcast „Kolaps“ č. 121, 18. 1. 2024)
• Podcast Respektu, 16. 1. 2024
• Podcast 5:59, 21. 5. 2024
• Historie kibucnického hnutí, iRozhlas, 9. 6. 2024
• Ztrácí zábrany. Netanjahu je posedlý mocí, udělal by pro ni cokoliv, Voxpot, 13. 6. 2024
• Podcast Respektu - Hamás v Teheránu přišel o šéfa vyjednavačů dohody o příměří. Izrael čeká odvetu poníženého Íránu, 2. 8. 2024
• Pagery jako zabiják. Osud Hizballáhu vzbuzuje škodolibou radost, Salon Echo24, 2. 10. 2024
• Popularita radikálních politiků na Blízkém východě v období bojů narůstá, říká politolog, TN.cz, 2. 10. 2024
• Světoví, 20. 10. 2024 
• Voxpot, podcást Puls, 27. 10. 2024
• HN Podcast, 1. 11. 2024
• Security Outlines, 3. 11. 2024
• Rozhovor k aktuální situaci v Sýrii, Deník N, 5. 12. 2024
• Podcast k situaci v Sýrii, SME, 11. 12. 2024

·    iDnes – série pěti „blízkovýchodních“ podcastů (listopad 2023 – leden 2024)

1. Díl - Geneze a vývojové etapy Hamásu, jeho vlastnosti a vůdci - 15. listopadu 2023

2. Díl - O vztazích mezi Izraelem a USA - 29. listopadu 2023

3. Díl - Role Íránu, Hizballáhu a jemenských Hútíjů na současné dění - 14. prosince 2023

4. Díl - Vznik a současnost izraelského osadnického hnutí a scénáře vývoje v Gaze - 10. ledna 2024

5. Díl - Česko-izraelské vztahy, česká islamofobie, romantické pohledy a role médií - 25. ledna 2024

Články:

• Izraelsko-palestinská cesta k 7. říjnu 2023, Dějiny a současnost, 10/2023
• Vzniká nový Hamás? Tvrdá odveta Izraele může rekrutovat nové teroristy, Reportér 11/2023, Číslo 111
• Smrt Arabům! Pochod židovských extremistů Jeruzalémem na vlastní kůži, iDnes, 13. 6. 2024
• Každý den jsem bombardoval Bejrút, iDnes, 22. 9. 2024
• Nasralláh je po smrti, ale Hizballáh může být ještě nebezpečnější, iDnes, 28. 9. 2024
• Hizballáh bez vůdce. Co rozhodne o jeho budoucnosti?, Voxpot, 30. 9. 2024
• Cena za politické přežití Netanjahua může být vysoká, Seznam, 7. 10. 2024 
• Síla radikálů a dvojí metr západu. Co všechno ukázal rok od 7. října?, Voxpot. 7. 10. 2024
• Všichni se dívali jinam, až přišel blitzkrieg. Jedna země na něm vydělá více než ostatní, Deník N, 9. 12. 2024
• Zatykač, který rozděluje, Katolický týdeník 51/52, 17.-30. prosinec 2024 

Texty a rozhovory v angličtině:

• Middle East: Where do we stand?, MENA Research Center, 7. 11. 2023
• The Lion’s Den and Similar Organizations‘ Impact on the Palestinian Political Reality, Khayrion, 5. 12. 2023
• Hamas Activities Outside the Gaza Strip, Khayrion, 14. 3. 2024
• The Possible Repercussions of the Death of Hasan Nasrallah, Khayrion, 29. 9. 2024

Rozhovory:

• Hamás není šachová figurka Íránu a nedá se fyzicky zničit, Respekt,  9. 10. 2023
• Komentář pro titulní článek Lidových novin „Izrael zaskočili teroristé“, 9. 10. 2023
• Politológ Čejka: Oheň sváru medzi Izraelčanmi a Palestínčanmi založili Briti, SME, 26. 10. 2023
• Komentář pro článek Lidových novin „Bibi už nemá moc co ztratit. Ukazuje svaly“, 8. 2. 2024
• Izrael bojuje jako na přelomu 19. a 20. století, říká expert, rozhovor pro Seznam Zprávy, 7. 1. 2024
• Komentář pro článek v Lidových novinách 19. 1. 2024
• Český sen o Izraeli - S Markem Čejkou o Palestině a Izraeli, A2 č. 4, 2024
• Eskalace izraelsko-íránského napětí daleko více vyhovuje izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi. Může odvrátit tvář světa od dění v Pásmu Gazy, míní Marek Čejka, odborník na Blízký východ, Lidovky, 16. 4. 2024
• Smrt Haníji nejspíš protáhne válku. Šance na přežití rukojmích klesly, rozhovor s M. Rokosem pro SeznamZprávy, 31. 7. 2024
• Komentář pro článek na Lidovkách k eskalaci situace na Golanských výšinách, 30. 7. 2024
• Netanjahu hraje vabank. Znalec Blízkého východu varuje před ještě tvrdším Hizballáhem, Aktuálně, 30. 9. 2024 
• Blízký východ rok po 7. říjnu, Deník N, 6. 10. 2024 
• Irán aj Izrael sa obávajú čo z toho môže byť, tvrdí expert rok po útoku Hamasu, SME, 7. 10. 2024
• Rozhovor ČRo Interview plus o situaci na Blízkém východě rok po 7. říjnu 2023, 7. 10. 2024
• Asad je u Putina. Politolog vysvětluje, co to znamená pro Rusko, Izrael a celý svět, Seznam Zprávy, 8. 12. 2024
• Politolog: Stabilní Sýrie s vládou islamistů? Pro Egypt a další země problém, Lidovky, 20. 12. 2024 

Debaty a přednášky na univerzitní půdě:

• Masarykova univerzita: 
• 24. 10. 2023 (společněs J. Krausem)
• 17. 1. 2024 (přednáška a následná debata s M. Romancovem)
• 7. 10. 2023 (společně s J. Krausem)
• Jihočeská univerzita: 
• Přednáška „Izraelsko-palestinský konflikt a cesta k 7. říjnu 2023“,  10. 11. 2023
• Přednáška "Vývoj izraelsko-palestinského konfliktu v r. 2024", 8. 11. 2024
• Mendelova univerzita: Debata se studenty, 7. 12. 2023
• AMBIS: On-line přednáška a debata, 12. 12. 2023 
• Univerzita obrany: Politicko-bezpečnostní situace na Blízkém východě, 25. 1. 2024
• FF UK: Společná debata s Pavlem Baršou, Břetislavem Turečkem a Natašou Dudinskou, 4. 4. 2024 

• O tématu jsem téže do hloubky přednášel a diskutoval se studenty pravidelných kurzů na Masarykově univerzitě (např. již přes 20 let vyučované kurzy "Izrael a Palestina", "Náboženství a politika na Blízkém východě", "Radikalismus na Blízkém východě"), na v.š. Ambis ("Nestátní hrozby mezinárodní bezpečnosti", "Introduction to the Middle East") či v pravidelném blokovém kurzu pro důstojníky Generálního štábu AČR.

Debaty a přednášky pro střední školy a širší veřejnost:

• SŠUM Táborská, Brno, Přednáška a debata se studenty, 24. 10. 2023
• Gymnázium Rájec-Jestřebí, On-line debata se studenty, 27. 10. 2023
• Gymnázium Matyáše Lercha, Přednáška a debata se studenty, 8. 11. 2023
• Veřejná debata s J. Schneiderem, Brno, Šelepova 1, 23. 11. 2023
• Cirkus Univerzity Obrany: Přednáška a debata ve studentském klubu, 5. 12. 2023
• Brněnská prádelna: Přednáška s diskusí, 6. 12. 2023
• Střední ScioŠkola Žižkov, Přednáška a debata se studenty, 5. 3. 2023 
• Wetzler Institute: Blízky východ nad priepasťou: hrozí veľký regionálny konflikt? On-line přednáška a rozhovor, 19. 3. 2024
• Festival Jeden svět, veřejná debata, Brno, kino Art, 24. 3. 2024
• Neklidný Blízký východ, moderovaná debata v centru PANT, Ostrava, 30. 4. 2024
• Diskuse se studenty historie FF MU po promítání filmu o pásmu Gazy, 14. 5. 2024
• Politologická turistika na Blízkém východě, 4. 12. 2024

K tomu občas něco napíšu na sociální sítě, bloguji, fotím, filmuji a vytvářím "Blízkovychodňárské okna" (ta nejsou nutně politologická, ale spíše v duchu méně vážném, či zaměřená na různé kulturně-religionistické zajímavosti na bližším, středním i dálném Blízkém východě).  

-----------

Pozváním na virtuální kafíčko můžete jednorázově podpořit moji tvorbu: https://www.buymeacoffee.com/marekcejka

Máte možnost mě ale i podpořit kontinuálněji na: https://herohero.co/marekcejka 

U této podpory budete mít navíc ještě specielní přístup k některým zajímavostem (ať k interesantnostem, které jsem umístil pouze a jen  na herohero či např. i k některým Blízkovychodňárským oknům v předstihu)